středa 12. února 2014

Zase jednu jen tak...

Krásný den, sluníčka!

Můžete mi proboha vysvětlit, co to jako má venku znamenat? Tož tak ráno venčím svoji zlatou a sucho, jak cyp, při snídani taková šílená průtrž mračen a při dopolední svačině vánice? Mno, tak čekám odpoledních krásných 30°C a opalovačku. 

Sice mám dneska večer lekci jógy a zatím se mi lézt z postele moc nechce, ale aspoň už mám dneska za sebou svůj milovaný ranní běh (krásných 8 km za 42 minutek) a upečený svůj první krásný chleba! Dívejte ho!! (Jsem machr!)


Fešák cuketový z žitné, kukuřičné a celozrnné špaldové mouky se sušenými rajčátky, olivami a tymiánem. Jako upřímně na to, že je to můj úplně první chlebík, tak je výborný! (Ale mně taky chutná úplně všechno, co si upeču...) Díky cuketě takový fajně vláčný! A na dnešní oběd mi zaplnil bříško tak dokonale, že asi fakt za chvilinku usnu... (Nebo to bude tím, že jsem vstávala ve 4...?)

Jinak sobotní ráno/dopoledne jsme se sestřičkou a jejím milým využili na výšlap na Velký Javorník. 

Paráda! Krásně bylo a byl by hřích zůstat sedět doma na dupce! A i když jsme pak trošičku zabloudili, bo když se člověk dobře zakecá, tak mu ani nepřijde divné, že už dlouho neviděl žádnou značku a to pak bylo něco ve smyslu "hmmm, je divné, že jdeme pořád dolů, ale za tou zatáčkou už určitě půjdeme zase nahoru". (No, nešli jsme...) Bylo skvěle! 

Tak jsme to pak střihli kolmo lesem vzhůru a moje stehýnka (po páteční drsné lekci speedingu) brečela, hýkala, nadávala, stávkovala, pálila, bolela a málem vzala nohy na ramena, ale šikulenky moje to nakonec zvládly a mi se mohli kochat tímto nádherným výhledem! (Ne, vůbec nevím, co bylo pod námi a ano, velmi se stydím!)




A cesta nazpátek byla podobná, tj. kolmo lesem dolů, bo po tom ušlapaném ledu na stezce se prostě jít nedalo. To by byla totální sebevražda! (Stačí, že se zasebevraždím na B7. Z nějákho důvodu už jsem zase měla nutkání psát G8...) Tak jsme se jen když tak sem tam málem zasebevraždili o nějakou větev, kořen, kluzký šutr, listí...

Jo a taky teď budu podle některých (haha, podle sebe) trapně trapná a dám sem fotku, kterou jsem pořídila v práci, když jsem se hrozně nudila (aneb když máte k dispozici místnost plnou zrcadel). Ale víte, co? Každý určitě máme na sobě něco, co máme strašně rádi, hrozně se nám to líbí a jsme na to pyšní, tak proč se s tím nepochlubit? Mně se na sobě líbí moje rty (když zrovna neprovádím svůj hrozný zlozvyk a neotrhávám si je...magor jsem!), oči (utopte se v mých studánkách!), barva vlásků (nice to meet you, totally blond!) a sem tam taky moje bříško. (A na fotce jsem pořádně zatla, bo přeci Vám nebudu ukazovat, jak mi visí na stehnech, ne?) 


Co máte na sobě rády Vy? Pochlubte se!

Dneska úplně o ničem, ale úplně o všem.

Pěkný zbytek velmi nepochopitelného dne!

Blondy

pátek 7. února 2014

Brokolicový "nákyp" aneb "vykypni" si ten svůj!

Krásný den, moje milé!

Dneska jsem měla fajné posezení u psycholožky. Úplně totálně celou hodinu jsme probíraly chlapy. Naprosto totálně vyčerpávající téma a za celý den jsem dneska úplně kantare. Jo! a shodly jsme se na tom, že jsou to sice úplní mamuti, ale že bez nich bych to prostě nešlo. No jooooo... A vůbec, nechápu, co se to semnou děje, ale jako by se ve mně nějak začaly probouzet mateřské a rodinné pudy...? A nebo to dělá to skoro jaro, co je venku a nenápadně na mě leze...??!!

Jop, jinak včera jsem poprvé dělala jsou první "nákyp"! Teda nevím, jestli to je fakt nákyp jako nákyp, ale já to považuju za "nákyp", bo jsem to do toho pékačku prostě všechno kypla a pak to kypla do talíře. Takže prostě "nákyp" alá "co dům dal" alá "mám chuť na všechno" alá "to už je tu dlouho a možná za chvilku zezelená, tak to tam též šoupnem".

No jo, zní to teda dost divně, ale kočenky, je to DOKONALÉ! Taky jsem myslela, že to bude pěkná šlichta, ale ve výsledku mňamka! Včerejší večeře a dnešní krabičkový oběd s další kupou zeleniny byl pošušňáníčko (naprosto debilní slovo).


Takže pokud si taky chcete pochutnat, tak si stejně jako já nachystejte:
  • 750 g brokolice uvařené v páře
  • 2 vejce
  • 2 sójové párky a nebo cca 150 g uzeného tofu
  • 150 ml (sojového) mléka
  • 100 g bezlepkové (celozrnné) mouky
  • olivy, kukuřice
  • sůl, pepř
  • sýr na posypání
Naprosto mega jednoduše rozmixujte brokolici, přidejte dvě vajíčka, pak párky, mléko, mouku a podle chuti sůl a pepř. Nakonec už jen ručně přimíchejte kukuřici a nakrájené olivy. Vykypněte to do vymazaného a vysypaného menšího pekáčku, šoupněte do trouby vyhřáté na 175°C a pečte asi 50 - 60 minut. Ke konci pečení posypte sýrem ať se kráááásně rozteče. Mhmmmmmmm...


A vykypnutý nákyp na včerejší večeři byl s teplou zeleninkou. A vypadá to děsně! Já vím! (Moje fotografické umění je mizerné a byl večer a blbé světlo a je to foceno mobilem a foodbloggerka ze mě bude asi tak...nikdy?) Jenže ta chuť! Moje chuťové pohárky zpívaly blahem!! 


A víte co? Taky nejsme dokonalé a nevypadáme naprosto úžasně, ale pod tou vnější slupkou jsme přeci jen naprosto jedinečné a skvělé! Nesuďte na první pohled a prozkoumávejte a poznávejte!

Takže zkuste si "kypnout ten svůj", fakt to stojí za to!

Muciky muck! (Fuj, já to fakt nesnáším!)

Blondy

P.S. Je vůbec slovo "kypat" slovo? Já spíš znám od babičky "kydat", bo oni většinou kydali hnůj, ale "vykydněte si svůj nákyp" zní tak nějak pofidérně, což?

čtvrtek 6. února 2014

Těší mě, sebevrah!

Ahojda, sluníčka moje!!

Jsem ráda, že jsem Vám chyběla! Opravdu se pokusím přispívat častěji, bo jak vidím tu Vaši radost, tak jsem hned sama zase o něco víc šťastnější! (Takže perte do mě ty Vaše úsměvy!)

Jinak dneska je to potřeba! Cítím se nějaká přešla a smutná...a tak nějak osamělá...? Safra, kdybych byla venku kupa sněhu, tak bych tam strčila hlavu, abych se vzpamatovala! (mražák je pořád totálně narvaný! Vím, žádná novinka..) 

A vůbec! Kde je sluníčko??

Ještě jsem Vám minule zapomněla oznámit jednu velice, převelice důležitou věc. Řekněme, že tak 5.9 nebo možná spíš 6.9. můžete očekávat mou smrt. Takže se dožiju svých krásných 24. narozenin (jou jupí! zraju jako výborné víno!) a pak doslova zdechnu.

Ehm a proč? Nuooo protože jsme se ségrou dostaly na Vánoce od našeho božího bratrance takový malinký dáreček:


Jojo, krásný dárkový registrační certifikát na B7 neboli Beskydskou Sedmičku neboli "Určitě umřu" neboli "Jsi magor, kam to zase lezeš..?". A o co se jedná? Zcela jednoduše během 30 hodin musíme přejít sedm beskydských vrcholů, takže 4.9. s Vámi oslavím svoje narozeniny, rozloučím se a 6.9. očekávejte moje parte!

Byla blonďatá a byla střelená,
byla chytrá a byla úžasná.
A i když teď leží v rakvi jak kus dřeva,
stále vypadá perfektně!

(Však mě znáte, mám se ráda! Jo! A Mějte se taky! Vždyť jste přece jedinečné!)

A taky jsem přemýšlela nad jménem našeho týmu. Já nevím, ale strašně se divím, že "Suicides" nebo "AndNow?WeWillDiEAndHaveAbsolutelyFuckingPainfulDeath" neprošlo. Takže nakonec jsme "Keep Calm And Go Up And Down". Haha, už vidím, jak budu úplně jóginsky dýchat, abych byla calm a půjdu up and down. (Jop, úplně down do pekla, bo až umřu, tak se beztak jinam nedostanu.)

Mějte se krásně a Keep Calm and Do Yoga!

Mňau

Blondy

úterý 4. února 2014

Surprise! Back in pink!

Ahojda, kočenky moje!

Žiju! Jste rády? Nebo už jste na mě zapomněly/i (že by to fakt někdy četl nějaký chlap?!)? Jakpak se máte? Povídejte! Přehánějte!
No jooo, já vím, za poslední čtyři měsíce se ze mě stala zatraceně hrozná blogerka (stydím, mooooc stydím a sedím v koutě!), ale ke všemu mám dobré důvody!

Taaakže, co nového? Plno věcí!

Nejdřív bych se Vám chtěla představit: "Ještě jednou krásný den, moje jméno je Petra a provedu Vás dnešní lekci.". Ooooo, anoooo! Je ze mě instruktorka hot jógy! Fakt! Nekecám! 
A jak jsem se k tomu dostala? To jsem si tak jednou šla zacvičit (nejsem líná dupka) a byla tam zrovna majitelka, no a na druhý den jsem měla telefonát právě od ní, jestli bych nechtěla zkusit být lektorkou, že hledá nové lidi a já jsem taková milá, mám příjemný hlas a jóga mi velmi jde. (Jooo, už umím stoj na hlavě! Jsem úplně jóginka největší! Chcete foto?? Mhmmmm???) Tak jsem samozřejmě přijala, dostala dialog a musela se učit. Nejdřív to vypadalo, že mám celkem dost času na to se vše naučit (myšleno než mě vypustí mezi lidi), ale opět jednoho krásného dne, bum prásk třísk, další telefonát od majitelky, že jsou všichni nemocní, na služební cestě, těhotní a kdoví co a že za týden nastupuju (!!!!!). No, pecka! V tu chvíli jsem myslela, že to semnou sekne! Stačil však dlouhý nádech nosem, dlouhý výdech nosem (pár balíčku žvýkaček na uklidnění, bonbony a čokoláda... jo a taky arašídové máslo!!!) a byla jsem OK. Takže jsem byla hozena přímo do jámy lvové! Ale PŘEŽILA jsem a stále žiju (radujme se, veselme se!!) a je to parááááda! 
Ze začátku to samozřejmě bylo celkem těžké, chvilkami jsem myslela, že mě ti lidi sežerou. Ono totiž samozřejmě někteří prostě nemají rádi změny a jsou zvyklí na to svoje a oni jim tam hodí někoho, jako jsem já! A ještě navíc mám celkem silný hlas a ze začátku ho nedokázala udržet na uzdě, takže pro některé nástup na vojnu (úplný protipól k józe). Když jsem ještě navíc měla jednu lekci s mikrofonem...WAW! Divím se, že žiju! Nejlepší příhoda poté, co jsem mikrofon odložila a měla lekci bez. To mě po ní jedna paní prosila, ať si ho ještě víc ztlumím a byla hroooozně překvapená, když jsem ji oznámila, že už jej nepoužívám. No, jsem prostě trošičku (víc) hlasitá. Ale po několika lekcích se to už spravilo a super! (Všichni mě milují, jsem skvělá! Haha, joke.) Třeba Vám tady hodím sem tam nějakou veselou příhodu, co se mi stala, bo těch mám celkem dost a nebo se přijdtě samy/i (chlapi taky...? Hej, fakt, čte to nějaký??!) podívat.



JO! A NEZAPOMEŇTE! "Moje jméno je Petra a kdybyste měli dotazy, najdete mě na recepci"! Mňau!

A jdeme dále! Úspěšně jsem ukončila zimní semestr v druháku navazujícího magisterského studia, pořád měřím na svém milovaném mikroskopu atomárních sil a píšu diplomku jak drak (už mám 55 stránek! Plác, plác po zádech, jsem nejlepší). Ještě dokončit letní semestr, odstátnicovat a možná už v červnu ze mě bude paní inženýrka nanotechnologie! (Jen pro upřesnění, nejsem vdaná, ale už mám nárok na "paní"! Muhaha! I když si s tím připadám, jak stará kriga (kryga? vůbec nevím, co to slovo znamená, ale používám ho...? Btw. Závorka v závorce? To tu ještě nebylo...), takže zůstanu radši u "slečny", bo už tak mi všichni tipují 26-27! Velmi dlouhá závorka...! Miluju závorky...) Takže držte palce! Držte pěsti! (A vůbec, držte mi úplně všechno!)

No a taky mimochodem, jsem nabrala celkem 9 kilo, od srpna. Takže teď už konečně mohu napsat, kolik mám, aniž byste si o mě řekli, že jsem vychrtlá (koza?). Doklepala jsem to na 53 kilo a upřímně doufám, že si teď nikdo nespočítal, kolik jsem měla předtím (už to všichni máte, co?). Všichni mi říkají, jak teď vypadám skvěle, pořád štíhle, ale ne už nemocně a že bych klidně mohla ještě pár kilo přibrat. Sama vím, že jelikož pořád celkem dost sportuju (pořád jako drak/čice?) a jsem pořád na nohách, tak většinou to je svalová hmota (i když ten tučíček z arašídového máslička je tam taky!!), ale můj upřímný pohled? Já nevím, asi (určitě) mám v hlavě pořád zafixované vše to, co se mi stalo, když jsem byla malá a kulatá a pořád se nabírání hrozně bojím, takže se už teď vidím zase jako někdo vééélký a kulatý, kdo začíná zaplňovat ceeeelou planetu a za chvilku exploduje! Ale musím to překonat a nebát se! Protože vím a věřte mi, že když je člověk hubený (vychrtlý jak koza...?) hned neznamená, že je taky šťastný. Když jsem měla oněch "každý-už-si-to-určitě-spočítal", tak jsem byla pořád stále vyčerpaná, nic mě nebavilo, byla jsem smutná, s nikým se nebavila, neužívala si života, seděla si na kostech, neměla jsem zadek, prsa se ztratily, vypadávaly mi vlasy, vypadala jsem prostě děsně a víte, co mi řekl můj spolupracovník z jógy? "Když jsem Tě poprvé uviděl, tak jsem si říkal, že ta holka určitě umře." Celkem drsné, co? Ale jak to vypadá teď? (Když už jsem skoro zaplnila planetu.) Užívám si života, miluju svoji práci, miluju to, co dělám, zase randím a zajímám se o chlapy (to byste nevěřily/i?? jak je těžké sehnat pořádného a správného (a sexy, chytrého, fešného) chlapa! Kde jsou??!!), pořád si sahám na svůj nově narostlý zadeček a prsa (je to úchylné, ale když to ZASE máte, tak si to prostě MUSÍTE užit) a kamarádka mě neustále nazývá "female fitness motivation", takže to nejspíš semnou nebude tak hrozné. Ale i tak..! Jsem moula největší!!

Jinak jak jsem napsala, pořád sportuju jak drak! Běhám, speedinguju, jóguju, uklízím (u mě to je taky sport, bo než uklidím ten náš velký barák, tak je to makačka jak cyp!) a s čím dál větším nadšením (no, krom toho uklízení)! Prostě si to maximálně užívám! A i když mám pocit, že už to víc nejde, tak věřte, že jde!

Pořád se cpu arašídovým máslem a upřímně, zrovna se zbavuju závislosti na čokoládě (fakt už jsem se ji přežrala) a arašídovém másle. Čokoládu vynechávám úplně, vždy na několik dní a arašídové máslo jsem omezila na maximálně lžíci na den. Někdy vše pěkně dodržuju a někdy se to prostě nedá a trochu (víc? moooc víc?) to přeženu. Ale tak snažím se to pak vykompenzovat sportem nebo redukci ostatních jídel. A dá se to! Jenže sem tam se mi postaví prokletý Marks a jeho kamrád Spencer! GRRR!!


Jo a pořád peču!! Včera jsem třeba upekla výbornou buchtu s tvarohem, banánem, kukuřičnou moukou a drcenými mandlemi. No prostě jako vždy DOKONALOST!!


A i když si někdy vše naplánuju a rozvrhnu a chci vše zvládnou a vše užít na 100%, tak prostě to někdy nejde a plán selže. Ale vždy jsem to nějak zvládla, avšak bohužel před více jak 14 dny to všechno na mě zase spadlo a přišel ten dlouho obávaný bulimický záchvat, o němž člověk, co se léčí z takové nemoci ví, že čeká (sviňák jeden) za rohem na svou chvíli. Byla jsem sice posilněna notnou dávkou alkoholu (jojo, povánoční jógový večírek) a z toho vína mi bylo špatně aji tak, ale to není omluva a prostě to přišlo. Velké množství jídla a výčitky. Ale na rovinu, vůbec mě to jídlo neuspokojilo, neuklidnilo, spíš jako by to bylo ze zvyku a navíc to bylo nechutné. Nikdy víc, prosím. 
Ale tak ve výsledku vím, kde jsem udělala chybu a jediné co zbývá je, se z této chyby poučit, příště si vše naplánovat jinak a lépe a předejít tomu. Ale hlavně! Pro příště nezklamat jednu z mála osob, na které mi záleží nejvíce a to moji B.! Slíbila jsem ji doprovod na ples, který měl být na druhý den, jenže jak jsem vše nezvládla, tak jsem z toho samozřejmě byla celkem v háji, litovala se a ples ji odřekla. Zklamaní jak cyp! Nejdřív jsem ze sebe dělala strašnou chudinku, ale pak jsem zjistila, že si vlastně za všechno můžu sama, že jsem úplně dupa největší! No jo, chybami se člověk učí, čas nejde vzít zpátky a jediné, co můžu, je opravdu se ze svých chyb jen poučit. 
Takže pokud Vás taky něco takového potkalo, zamyslete se, napište si, co Vás k tomu vedlo, proč to tak dopadlo, co Vás trápí a jak nejlépe se z toho můžete poučit pro příště. Fakt to zabírá!

Mimo jiné, i když ve mně pořád nejsou ty mateřské pudy a na svoje děti myslím jako na "nezbytnou nutnost pro zachování svého (dokonalého, úžasného, modrookého a blonďatého) genetického kódu", tak si užívám svojí "neteře". Takové sluníčko a smíšek, kterou když vidíte, tak hned myslíte jen na to krásné a samé pozitivní věci a je Vám prostě fajně. A taky zjistíte, že vživotě jsou mnohem důležitější věci, než nějaké blbinky, kterými se zrovna zabýváte a maříte svůj čas.


Já myslím, že po tak dlouhé době to byl celkem vyčerpávající příspěvek. A i když bych toho chtěla ještě toooolik napsat, už tak nějak nemám sil (3 hodiny uklízení baráku mě naprosto vyčrpaly!!). 
Jo a tak nějak se omlouvám, že to nejspíš nemá ani hlavu a ani patu, ale je to opět psáno tak, jak se mi to spalo z mojí bonďaté hlavy.

A nemyslete si, všechny Vás neustále pozoruju a čtu a peču podle Vás a nechávám se inspirovat! Děkuji!

Mějte se krásně a zase někdy, hmmmm???

Blondy